Chytrý malý byt
Děti změní člověku život. Architekta Jana Nedvěda přiměly k rekonstrukci bytu. Vymyslel v něm úložné prostory tak, že se do něj vejde všechno, co čtyřčlenná rodina potřebuje.

Kam s tím? Tuhle otázku řeší ve svém bytě snad každý. Zvlášť pokud není příliš prostorný. A ten, v němž bydlí architekt Jan Nedvěd s manželkou a dvěma malými dcerami, opravdu malý je. „Impulzem k rozsáhlejší rekonstrukci bylo narození první dcery. Už se to nedalo odkládat, a já to nechtěl odbýt. Nerad bych, aby se o mě říkalo, že kovářova kobyla chodí bosa.“ A tak, aby se do bytu vešlo všechno, co nově rozrostlá rodina potřebovala, bylo třeba  nábytek  navrhnout. „Všechno, co tady máme, je svým způsobem atypické.“
Už při vstupu do bytu mi bylo jasné, že se tady s místem velmi šetřilo. Když mi Jan Nedvěd řekl, že má celkovou plochu jen 61 m2, věděla jsem, že jinak to prostě nešlo. A jeho nápady, jak  uspořit jednotlivé metry, se mi moc líbily. Když zůstaneme aspoň chvíli v předsíni, tak třeba místo klasického věšáku na odkládání šatů tady ze stropu visí Flying Hooks, miniramínka zavěšená na lanku od holandského designéra Bosena Couveeho. Do téhle velmi úzké předsíně by se jiný kus nábytku nevešel a tenhle věšák je prostě parádní. Ale co opravdu stojí za to, je velká úložná stěna v ložnici. „Nechtěli jsme se zbavovat starého stolu a skříně z dvacátých let, které po pratetě získala moje žena, ale prostor na uložení věcí nám hrozně chyběl. Do starých skříní se všechno nevešlo. a tak jsem vymyslel způsob, jak ji zakomponovat do nábytkové sestavy. Jednolitá stěna se mi nelíbila, tak jsem vyšel z konceptu krabic a kostek, do kterých jsem vsadil i starou skříň.“ Jan Nedvěd s nimi pracoval v různých šířkách, i hloubkách, aby se jich do pokoje vešlo co nejvíc, a aby se dalo kolem postele volně procházet. Nejhlubší skříně jsou 60cm, ale ty, které lemují postel mají hloubku jen 40 cm. Čela skříní zkombinoval ze tří materiálů – černého a šedivého lamina a dubové dýhy s patinou lehce dostříbrna. Ta je použitá jak na čelech skříní, tak na nočních stolcích, které vybíhají do stran u čela postele.

Rastrovaná knihovna
Za velkou výhodu považuje Jan Nedvěd fakt, že byt je ve staré břevnovské zástavbě. Tři pokoje a chodba do L, v níž je umístěna kuchyňská linka, by se, se stejnou výměrou, rámci novostavby našly jen těžko. Všechny tři pokoje jsou sice více méně stejně velké, ale jsou úzké a dlouhé, a tak jsou funkčnější a více využijí i plochu bytu, než kdyby měly jiný půdorys.
Zařídit obývací pokoj bylo pro Jana další výzvou. Stejně jako v ložnici je i tady většina nábytku autorská a rukopis Jana Nedvěda je docela čitelný. Knihovna tu sahá od podlahy ke stropu a od zdi ke zdi. Je do ní zabudovaný i jídelní stůl, protože místo bývalé jídelny je dětský pokoj. Stůl je ze strukturovaného laminátu s dřevěnými vlákny zalitými v pryskyřici. Díky tomu na něm není vidět případné poškození, je hodně odolný a trvanlivý. Jan Nedvěd mi vysvětluje, proč je strukturu povrchu stolu tak podstatná. „Z nábytku v domácnosti se jej dotýkáte vlastně nejvíc. Víc času stráví člověk už jen v posteli.“ A já mohu potvrdit, že i na omak je velmi příjemný.

Knihovna jako křížovka
„Idea při návrhu knihovny byla pravidelný čtvercový rastr. Velikost jednotlivých buněk určila největší kniha a pak stačilo rozpočítat, kolik jich je do celé knihovny v rámci rozměru stěny reálných. Díky tomu, že jsou jednotlivé díly knihovny docela malé, mohou být příčky subtilnější.“ Pravidelný rastr čtvercové sítě ale Jan Nedvěd přeci jen trochu narušil, když do knihovny umístil několik uzavíratelných skříněk, ve kterých jsou uložené věci o trochu méně dekorativní než knihy. Literaturu mají Jan s Martinou roztříděnou podle žánrů, jinak by se v takovém množství nikdo nezorientoval. „Většina knih je Martiny, ona v knihovně udržuje pořádek, takže i já vím, že v levém horním rohu je beletrie, a že knihy o architektuře najdu uprostřed spodní poličky. Knížky jsou také tak trochu uměleckým dílem, a dávají prostoru život. Každou měl v ruce nějaký grafik, typograf, každá má svou náladu. Beru je jako stylotvornou záležitost v interiéru, takže specifické knihovny rád navrhuji i do většiny mých projektů.“
Velká knihovna je krásná věc, ale já se přesto nedokážu ubránit dojmu, že by jí ještě víc slušel větší prostor, aby víc vynikla. Pokoje ale bohužel nafukovací nejsou. I když se Jan Nedvěd snažil prostor opticky zvětšit i pomocí barev na stěnách. „Chtěl sem si je dopřát, protože hodně mých klientů se tmavých barev bojí, a vadí jim šedá. Moje žena tomu sice zpočátku moc nevěřila, ale souhlasila.“ Šedou lidé neoprávněně považují za nevýraznou barvu, ale v interiérech přitom působí velmi příjemně. Díky protažení bílé barvy ze stropu na stěny se navíc podařilo potlačit oblé přechody mezi stropem a stěnou, které nechybí snad v žádném starém domě. 

Na obraz se místo najde vždy
Tam, kde v obývacím pokoji nezabírají místo knihy, visí obrazy. Profese manželky Jana Nedvěda Martiny Pachmanové je totiž velmi těsně spjatá s výtvarným uměním. Je historička umění, kurátorka a umělecká kritička. Plastika panenky s velkou hlavou je od Eriky Bornové, obrazy jsou od Milady Marešové a Mileny Dopitové, v dětském pokoji mají holčičky obraz ze školní aukce. „Vím, že tady obrazy nevisí přesně podle pravidel, ale podle mě by nevypadlo lépe, kdyby byly všechny v jedné rovině. Takhle se nám to líbí víc a alespoň to u nás nevypadá jako v galerii.“
Kromě knihovny už se do obývacího pokoje moc dalšího nábytku nevešlo. Sedačku z IKEA převlékli před několika lety do nového obleku, takže není k poznání, a praktické jsou do sebe vložené konferenční stolky, které si nechali spolu s úložným soklem na plastiku od Zdeny Fibichové, vyrobit od truhláře. Pak už tu je jen Janovo oblíbené křeslo pod oknem – taktéž z IKEA.

Dřevo kontra kov
Mojí pozornost upoutala hned na začátku kuchyňská linka. Vždycky mě potěší, když někdo zachrání kus nábytku, který by většina lidí odložila na smetiště. Jan Nedvěd zrecykloval původní plechovou kuchyňskou linku z šedesátých let. „Plechové skříňky se mi tak líbily, že  mi přišlo škoda je nevyužít. Použil jsem je jako základ, který doplňuje masivní olejovaný dub. Původní bílo-béžový lak jsme změnili na stříbrný a červený. Tím stříbrným se většinou obvykle stříkají disky na kola.“ S chladným lakem kontrastuje masivní dub na pracovní desce, který je ošetřený jen olejem. Celá linka je díky výšce pracovní desky výš, protože to oba považují za mnohem pohodlnější.
Dalším originálním řešením je kovolaminát na stěně nad pracovní deskou. Plastický profil s vertikálním žebrováním vybral své kuchyni na míru Jan Nedvěd. „Dá velmi snadno udržovat , je absolutně nenáročný a navíc na něm není vidět ani kapka vody.“ A nutno dodat, že prostě vypadá skvěle.
I když kuchyň do předsíně přesunuli už před lety Martinini rodiče, Jan dispozice linky také trochu změnil. S vymoženostmi jako varná deska a myčka nádobí se tehdy logicky nepočítalo, dnes jsou standardem a přibyla tu i skříň na lednici v bílém laku. Boční strana, která spíš než do kuchyně zasahuje do předsíně, funguje jako botník. A opět jsme u toho, že tady se s místem zacházelo velmi úsporně. Spížní skříň zase stojí na soklu, který také není bezúčelný, je v něm schovaná zásuvka na tříděný odpad.

Pokojíček pro princezny
Jako návrhář nábytku se Jan Nedvěd nejméně realizoval v dětském pokojíčku. Tady navrhl jen jednu skříňku a rozložení nábytku. Vlnkovaná police na knihy, kterou pro účely fotografování Jan Nedvěd vyklidil, pokoji dvou malých děvčátek skvěle sluší.
Nakonec ale právě kvůli dcerám Jan Nedvěd a jeho žena plánují stěhování. „Rádi bychom jim dopřály každé svůj pokoj. Od chvíle, kdy víme, že tady nebudeme navždy, zafungovala psychika, a najednou víc vnímáme, jak málo je tady místa. Když tušíte alternativu, tak vám to najednou začne vadit. Na prostor je dnešní člověk zhýralejší. My jsme si řekli, že pokud najdeme nějaký byt, který by vyhovoval všem našim požadavkům, a že jsme si jich nevytyčili málo, tak se přestěhujeme. A takový byt jsme našli.“ Jan Nedvěd se tak opět  pouští do vymýšlení nového domova. „Zatímco tady je konečně všechno hotové, začneme budovat zase znovu.“