JAN NEDVĚD – profil

Nábytek na míru, architektonické řešení konkrétních místností, bytů, novostaveb nebo bytových domů, ale i revitalizace dosloužilých komerčních struktur, koncepce výstav, restaurací, kanceláří, hotelů, obytných souborů či náměstí. Více než 350 projektů nejrůznějších velikostí pojí dohromady jméno architekta Jana Nedvěda.

Po vystudování ateliéru Architektura 1 pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové u profesora Martina
Rajniše založil společně s architektkou Bárou Škorpilovou dnes již legendární studio Mimolimit, v němž působil až do roku 2008. Po odchodu se vydal cestou menšího ateliéru, který funguje pod jeho jménem – Nedvěd architekti.

Různé interiéry si žádají různé intenzity. privátní má být hlavně vyjádřením člověka, který v něm žije, proto by řešení mělo být nadčasové a dlouhodobé, zatímco restaurace nebo výstava na vás musí zapůsobit hned. Oč rychlejší je moment zážitku, tím silnější si žádá atmosféru.

Design a architekturu vnímá jako rámec, v němž se autorská vize úzce propojuje s potřebami a představami klientů. Rád s prostorem pracuje jako s tvárnou hmotou a do dispozic vkládá další tvary, které ho dále rozvíjí. Vždy však hledá harmonické propojení celku s detaily, čehož dosahuje s pomocí zajímavých materiálů a barev, které mu projekt pomáhají scelit, potlačit členitost prostor či zdůraznit konkrétní partie. Nezáleží na tom, zda jej zákazníci vyhledají s konkrétní myšlenkou, žádostí o pomoc s vyřízením stavebního povolení nebo jen mlhavou představou o výsledku. Architektonické řešení projektu je neustále diskuze nad možnostmi, kterých za posledních 23 let na scéně dokončil více než 350.

Architektura by vás měla oslovit. nemusí to být vůbec agresivní wow efekt, ale určitá vyvážená míra třeba v podobě reakce na okolní kontext. Existence v architektuře by na vás měla zapůsobit.

Vy jste vlastně absolvoval dvě kariéry v jednom – po vybudování úspěšného studia Mimolimit jste se rozhodl založit další, vlastní studio Nedvěd architekti. Co vás k tomu vedlo?

Mimolimit byl a je více Bářin počin a můj profesor na UMPRUM Martin Rajniš říkával, že „…po čtyřicítce už se dělá architektura jen hubou “. Tehdy jsem si o tom myslel svoje, až jsem to musel před nějakou dobou přetvořit sám na hubou a excelovou tabulkou. To byl popravdě také jeden z důvodů, proč jsem odešel z Mimolimitu, který jsem spoluzakládal s Bárou Škorpilovou v roce 1999. Protože když pod sebou máte dvacet lidí, znamená to, že architekturu jako takovou už vídáte opravdu zřídka nebo z dost velké dálky. Proto si teď zakládám na tom, že ve studiu Nedvěd architekti jsme čtyři stálí architekti a obklopujeme se zaběhlou sítí externistů. Tímto způsobem mohu stále dělat to, co mě tak baví, a to je skutečné navrhování architektury a fyzické vymýšlení řešení v úzkém kontaktu s klienty.

Jak přistupujete k architektuře? Co je podle vás její hlavní úkol?

Architektura je částečně odrazem investora a částečně architekta. Myslím, že nikomu neprospěje, když budu klienta tlačit na sílu do své formální představy. Samozřejmě musí mít výsledné řešení určitý můj architektonický rámec, což je koneckonců asi i důvodem, proč mě zákazníci vyhledávají. Dá se to poznat i na konkrétním provedení interiérů. Některé jsou minimalističtější a jiné o něco dekorativnější. Právě barva a materiál jsou prvky, které se úzce pojí s osobním založení člověka. Řekl bych, že v ateliéru dbáme především na funkčnost a praktičnost interiéru.

Přesto je vidět, že ve vašich projektech zbývá občas místo i na extravagantnější vybavení, například knihoven.

Knihovny mě v interiéru vždycky velmi bavily. Pro klienty rád vytvářím archetyp tohoto prostoru, protože se na něm hezky ukazuje osobnost majitele. Pokaždé je tato signifikantní část bydlení jiná a přistupuje se k ní rozdílně – někdo vrší obsah a řeší především to, jaké knihy jsou její součástí, jiný zase dojem z tohoto místa a formální působení. Můžete si tu hrát s materiály a vytvářet atypická řešení.

Jak často v rezidenčních projektech používáte vybavení na míru?

V rámci práce na interiéru jsou prvky, které si rádi děláme sami, a jiné používáme z běžné nabídky, protože by to bylo proti logice věci. To je případ třeba sedacího nábytku, kde raději sáhneme po odzkoušeném kusu. Na míru rádi děláme právě knihovny, ale i kuchyně nebo úložné prostory, dají se pojmout do jisté míry osobitě. Kuchyně je hodně ovlivněná funkcí a limity jsou tu celkem dané podobně jako u skříně – od obou očekáváme poměrně jasné plnění úkolů. Knihovna má tento poměr funkce a estetiky nejvíce nakloněný k tomu, aby se s ní dalo volněji pracovat, a je tak otevřená poměrně atypickým řešením.

Kromě knihoven často pracujete i s obklady, zřídkakdy se ve vašich rezidenčních projektech objevuje bílá zeď. Má to nějaký důvod?

Od začátku vedu s klienty dialog na téma, zda opravdu chtějí bílou plochu. Bílá je poměrně sterilní, studená a neosobní. Obklady stěn v našich projektech navíc nejsou jen estetickým řešením, především skrývají dveře či úložné prostory. Dispozici totiž rádi pojímáme jako hmotu, která má v sobě další vrstvy v podobě vložených funkčních kubusů. Aby se výsledný dojem nerozdrobil na dvířka od různých funkcí, jednotný materiál či barva nám pomůže plochy scelit.

Dá se charakterizovat, v čem se liší práce na interiéru bydlení a třeba kanceláří?

Rezidenční interiér je hodně privátní, šijete ho na míru majitelům a odrážíte v něm zákazníkův vkus a zájmy, zato kancelářský prostor musíte uzpůsobit pro pohyb hodně lidí, musí být velmi praktický, co se týče tradičních a snadno rozpoznatelných prvků, a také jednoduše udržovatelný. Zbývá zde ale občas o trochu více prostoru pro vlastní zcela osobité architektonické vyjádření.

2008
od tohoto roku funguje Jan Nedvěd pod vlastním studiem Nedvěd architekti. V cíleně malém týmu čtyř architektů mají od té doby za sebou na 106 projektů různého rozsahu od stolu, knihovny nebo koupelny přes koncepci výstavy, obytného domu až po náměstí. V poslední době mimo jiné dokončili rezidenční interiér ve V tower, apartmán ve francouzském Nice nebo rozsáhlý penthouse v centru Prahy o rozloze 830 metrů čtverečních, jehož součástí je kamenem obložená kuchyň, soukromé SPA nebo střešní terasa.

23
tolik let profesní kariéry má jan Nedvěd za sebou. Před založením studií Mimolimit a Nedvěd architekti studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru profesora Martina Rajniše. Vyrůstal na sídlišti Prosek v Praze, kde si oblíbil místní architekturu. zejména pergoly u občanského vybavení, které podle něj charakterizovaly velmi elegantní a čistý styl. Tento zvláštní prvek zůstal Nedvědovi v podvědomí zafixovaný už napořád.

250
V roce 1999 založil s architektkou Bárou Škorpilovou architektonický ateliér Mimolimit, jehož byl partnerem až do roku 2008. za devět let se jim podařilo vybudovat velké studio se dvěma desítkami architektů, s nimiž se podílel celkem na 250 projektech. Ateliér se dodnes věnuje především interiérům veřejných staveb, hotelů, restaurací a bytů. Mimolimit se proslavil realizací známé sítě kaváren Emporio Café, interiéry hotelu Yasmin s nádechem asijské atmosféry nebo oceňovaným projektem pražského hotelu Holiday Inn. Jejich specifický vizuální styl, jak už sám název Mimolimit napovídá, často vybočuje z běžných myšlenkových i stylových očekávání, ale i geografických hranic. Pro EXPO Aichi 2005 v Japonsku připravili design fasády a restauraci českého pavilonu a v mongolském Ulánbátaru pracovali na projektu hotelu Hilton.

17
Tolik let mu bylo, když byl poprvé na Salone del Mobile v Miláně. slavný veletrh považuje za zásadní akci, která ve svém oboru nemá konkurenci. „Není nezbytné být v Miláně každým rokem, ale historicky je to akce, která pro mě byla důležitá a formovala mě už od střední školy. Do jisté míry je to dané tím, že se odehrává v Itálii, ale zároveň si nevybavuji, že by jakýkoliv jiný veletrh kdekoliv jinde na světě měl kdy srovnatelnou atmosféru nebo význam. Není to jen každoroční přehlídka toho nejlepšího v designu, ale především příjemná společenská událost, která člověku poskytne zážitek na celý rok a i inspiraci. Právě na Salone del Mobile blíže poznal ty nejlepší výrobce nábytku, jako Moroso, B&B Italia, Kartell, Carl Hansen, Moooi nebo Vitra, jejichž prvky pak rád používá i v lokálních projektech ve spolupráci s Konsepti.

10
Necelou dekádu čítá jeden z nejdelších vztahů jana Nedvěda s jedním a tím samým klientem. Vše začalo zakázkou na vilu v roce 2011, a než se stačila postavit, pro stejného majitele připravili projekt z dřívějších nákladních kontejnerů Reborn na místě bývalého vepřína. Vila po 10 letech stále nestojí, čekají ji minimálně
ještě dva roky realizace. Vůbec nejsilnější pouto, a to 17 let, ho však pojí s klientem, pro kterého vytvořil už pět realizací soukromých i multifunkčních objektů a další dva právě chystá: úpravy Národního domu na Smíchově a Rezidenci Římská.

WISHBONE CHAIR CH24, HANS WEGNER
PRO CARL HANSEN & SON, 1949
Oblíbená židle Jana Nedvěda, kterou by si nejraději pořídil domů. „Navrhl jsem ji při rodinné diskuzi nad nábytkem, ale byl jsem přehlasován. Rodina si nakonec vyargumentovala použití jiné ikony, Panton Chair, kterou mám také velmi rád. S potěšením jsem pro Wishbone chair nalezl prostor v našem nedávném projektu penthousu v centru Prahy, a konečně ji tak použil v interiéru,“ pousmívá se Jan Nedvěd. Obdivuji její nadčasový design z roku 1949, její stáří se na ní vůbec nepodepsalo. Je možné, že tato obliba souvisí i s mou oblibou skandinávské kinematografie a Skandinávie obecně, kde je tato židle stále přítomná i v současných interiérech.

PAMÁTNÍKY
Mívají v sobě takový zvláštní náboj. Mám rád třeba památník deportace Mémorial des Martyrs de la Déportation od Georgese-Henri Pingussona v Paříži věnovaný obětem, které byly za 2. světové války deportovány do koncentračních táborů. Není natolik známý jako černá zeď památníku vietnamské války ve Washingtonu.

RAKOUSKO
Vstup do Uměleckoprůmyslového muzea ve Vídni. Rakušané jsou schopni a ochotni k památkám přistupovat trošku jinak, aniž by je poškodili. Nebojí se vyříznout kus fasády, protože potřebují dát budově velký vstup, a postaví ho vedle jako vědomý prvek, který se zde plynutím dějin ocitl. Baví mě také objevovat prvky moderní architektury v rakouských Alpách.

STAVBY JEANA NOUVELA
Architekt, který k projektům vždy přistupuje jinak. Jeho projekty neupadají do schematičnosti nebo stereotypu. Oproti Franku Gehryovi je u Nouvela šíře přístupů různorodá. Poprvé jsem si to uvědomil na budově lázní v Daxu, kde pracoval s prvkem okenic, pak jsou zajímavé i fotočočky na fasádě Arabského institutu a obdivuhodné je i jeho pojetí zelených fasád jako architektonické formy.

BOOKWORM, RON ARAD PRO KARTELL, 1994
Okouzlila mě obzvlášť v původním designu ze železa. Plechový objekt pak přejal Kartell a posunul jej dál. Její aktuální plastovou verzi často používáme v našich projektech.